Blanka zve na hezkou chvilku s: Karlem Plíhalem

O sobě sám zpívá – jsem starý penzion pro osamělé blechy – dokáže napsat písničku o vose v kofole a maličký námořník mu v krabičce od mýdla bojuje s modrými obzory už léta.

Karel Plíhal je zpívající básník s jemně veselou laskavostí, který si s češtinou nepřestává kouzelně hrát. A co se pamatuji, dělá to skvěle. Letos v srpnu oslavil neuvěřitelné šedesátiny – tady je to černé na bílém. Po delší zdravotní přestávce, kdy se potýkal s těžkým onemocněním prstů na rukou (pro kytaristu pohroma), chystá od konce letošního října sérii koncertů a vystoupení – pamětníci nezapomněli jistě na Telč. Spolupracuje se svým přítelem, kytaristou Petrem Fialou, který ho bude doprovázet. On sám se vůbec nezměnil. Je jen zamyšlenější, přibylo pár vrásek, víc zasněný pohled a vtipné oslí můstky na představeních i v písních.  Okouzlují mě všechny, a tak nebylo snadné učinit výběr.

O blechách a tak – miluji ten bezbřehý optimismus „vždyť lidé krev si pijí a koneckonců žijí – a svět je stále krásnější.“.

Vosa v kofole – tohle je skoro nemožné zazpívat – a už vůbec ne tak, jako Karel. Nestačím sledovat kdy dýchá.

Nemohu vynechat jiskřivého Nosorožce. Dochází mi při něm, jak málo písničkářů dokáže písničkou opravdu rozesmát. Karel přidá ještě špetku něhy.

Baladická Ráda se miluje – připomíná trochu středověkou elegii. A svádí broukat si jí – jen tak pro sebe.

Co všechno lze provádět s češtinou, když se to umí: Amnestie.

A tohle je pravá, jaksepatří milostná píseň – Vstávej holka. Je v tom všechno – láska, ráno po divoké noci, mládí, stáří, ráj i rakev. Prostě život. Možná stejně roztomilá, a určitě víc známá, je píseň Padaly hvězdy – také trochu astronomická.

Morseovka může být fakt hravá – jak moc uvidíte, až si poslechnete básničku bez zdrobnělin.

Jedna trošku kutilská, plná kouzelné, vesmírné poezie  – Kluziště. Věřili byste, že Ve skříni mohou bydlet beduíni? Možná že oni ve skutečnosti ne, ale poezie zcela jistě. A taky krásný saxofon.

„Jsou jisté věci, co bych tesal do kamene“ – takhle svižně může zpívat o dvou spálených srdcích Nagasaki, Hirošima jen neokázalý snílek a básník českého jazyka. Co teprve adrenalinová Provazochodecká.

Mezi zdánlivě nevážně vážné určitě patří – Skončil další fet. „...prostě cesta napříč rájem… Byl to príma fet, jenže mi něco vzal.“. Tohle napsal dávno před vznikem sociálních sítí…

Pravdivá až na dřeň – Špína.  Při písni Vločka jsem si vzpomněla, že Jiří Wolker měl ve své básnické sbírce Host do domu podobně něžný pohled na „věci“.

Jeho duševní pochody se klenou jako duha, připomínají kaleidoskop. Stačí nepatrně pootočit - a všechno vypadá stejně barevně, a přece úplně jinak.

Nakonec si nechávám písničku, která mě okouzlila více jak před třiceti lety úplně poprvé. S ní jsem začala objevovat křehkou duši básníka, písničkáře a skvělého člověka Karla Plíhala. A se mnou od té doby celý národ: Námořnická. 

Karel je přírodní úkaz. S češtinou zachází jako když paličkuje krajku, svá vystoupení prokládá krátkými rýmovačkami, publikum se ještě směje, ale další písničku už má zas úplně jinou. Nic nezakrývá, a všem nám prozařuje den. Pánbůh mu nadělil vrchovatě, poetiku, hudební nápady, mimořádnou kytarovou zručnost, něhu a vlídnost. Doufejme, že nad ním bude držet dál svou ochranou ruku. Takovým lidem bychom měli umetat cestičky, aby nám vydrželi co nejdéle.

Obrázky v článku lze kliknutím zvětšit - informace získány z volně přístupných, veřejných zdrojů (CC0 Creative commons) na internetu (viz URL adresy v odkazech). K fotografii, na které je Karel Plíhal, dal souhlas pan Šimon Kotek, 100PROmotion, kontakt z webových stránek www.karelplihal.cz.