Hrál kdosi na hoboj

a hrál již kolik dní, hrál vždycky navečer touž píseň mollovou a aniž nerozžal si ohně pobřežní, neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.  

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Promiňte, nemohla jsem odolat a vložila jsem báseň celou. Zní jako tichý, ale neodbytný pramínek hudby.  Melancholik Karel Hlaváček (1874-1898) patřil ve své době k tzv. dekadentním básníkům ve stylu „expresionismu v poezii“ – tak nás to aspoň učili ve škole. Jeho básně to potvrzují. Onen expresionismus je totiž zásadním znakem jednoho z nejsložitějších dechových hudebních nástrojů – hoboje.
 

Historie a popis nástroje:

Dost lidí si zařazení nástroje plete. Patří k dechovým dřevěným nástrojům, nikoliv žesťovým.  Podle způsobu vzniku tónu jde o aerofon laděný v C. Tón vytváří hudebník rty a dechem. Rozechvívá dva tenké, zdřevnatělé plátky trstě rákosovité, připevněné na úzké kovové rource, které o sebe narážejí. Proud vzduchu a chvění procházejí jemným strojkem do nitra nástroje až k mechanismu klapek, kterými hudebník volí tón. Rozšiřující se konec nástroje je ozvučník.

Předchůdcem je stará dobrá šalmaj. Její původ sahá až do dalekého Bagdádu za vlády pohádkového chalífa Hárúna ar-Rašída (8. stol. n. l.).  Kdo ale může říci, jak až daleko jít do minulosti? Už v antickém Řecku prý hráli na šalmaje pastýři na úbočí hory Olympu a rozpustilí satyři jim to kazili se syrinx. To je ale docela jiná pohádka. Možná bychom šalmaj objevili ještě o pár tisíciletí dříve u starých Sumerů. Byla rovněž předchůdcem anglického rohu, který se hoboji velmi podobá, ale rozdíl je znát na altovém ladění a ozvučníku ve tvaru hrušky.

Dnešní hoboj se vyvinul postupně a jak šel čas, stával se složitějším. První podobný současnému, byl sestrojen někdy v 17. století. Od té doby přibyl strojek, vyvinuly se v podstatě dva typy nástroje – německý vrtaný kónicky a francouzský vrtaný jako válec. Také dřevo, ze kterého se dnes vyrábí, je vzhledem k požadované kvalitě tónu mnohem vzácnější. Jde o grenadillu, druh tvrdého afrického ebenu, někdy je použit i palisandr.

Slavní čeští interpreti

V minulém století patřil k nejlepším profesor doktor Václav Smetáček (1906-1986), člen a zakladatel slavného Pražského dechového kvinteta, hudební vědec, skladatel a pedagog, kterého si dost lidí pamatuje spíš jako dlouholetého dirigenta známého Symfonického orchestru FOK Praha. Nicméně jeho doménou byl hoboj, zejména Koncert pro hoboj a orchestr našeho Františka Vincence Kramáře (1759-1831).

Na YouTube bohužel není s panem profesorem žádná jeho nahrávka Kramářova díla, a tak jsem zařadila jako ukázku roztomilou skladbu Lov, v podání Smyčcového orchestru Collegium Musicum, kterou zcela jistě poznáte. Úvodní část byla použita ve slavné pohádce jako doprovod princezniny jízdy na ples. Ukázka působí lehce, tanečně vzdušně, avšak na hoboj hrát rozhodně lehké není. Přesto, anebo možná právě proto, skladby pro něj komponovali velikáni klasické hudby.  

Hudební ukázky:

Zde je několik dalších snímků, ve kterých citlivý posluchač ocení rozmanitost a zpěvnost tohoto někdy opomíjeného, sólového nástroje.

Giulio Caccini (1551-1618) – Ave Maria  - sólo na hoboj Fumiaki Miyamoto – pěkná renesanční skladba. Ačkoliv je ze 16. století, s klavírem zejména v závěru, zní téměř současně.

Josef Haydn (1732-1809) – Koncert C-moll Hob. VIIg: C1, 2. část – andante, Norský komorní orchestr, hoboj – Francois Leleux.

Johann Sebastian Bach (1685-1750) – Koncert pro hoboj a orchestr BWV 1059, 2. část – largo -The magnificent aria, Academy of St. Martin in the Fields Chamber Orchestra, sólo na hoboj Heinz Holliger.

Ludwig van Beethoven (1770-1827)– Hobojové trio - Variace na motivy z opery W. A. Mozarta Don Juan hrají členové Královského dánského orchestru: 1. hoboj Joakim Dam Thomsen, 2. hoboj Rixon Thomas, anglický roh Sven Buller. Nahráno v Kodani r. 2010. Jde o osm variací, které jsou obměnou dobře známého tématu slavné Mozartovy opery. Každá je jiná, ani jedna nenudí a jejich rozmanitost potvrzuje v autorovi opravdového hudebního génia.

Poněkud málo známý anglický skladatel i dílo – Gustav Theodore Holst (1874-1934) – 3 pieces for oboe and string quartet op. 2, v podání tchaj-wanské hobojistky Wan-Chen Hsieh – nahráno v Tchai-pei 2007. V této skladbě vyniká sólový part za doprovodu smyčců velmi krásně.

Nakonec něco téměř současného a s velmi překvapivou kombinací nástrojů. 

Karl Pilss (1902-1979) – Sonatina pro hoboj a kytaru – 1. část, sólo na hoboj Michaela Hrabanková, na kytaru Gabriel Bianco, nahráno v londýnském Spyrit Productions Recording Studios v r. 2013.

Závěrem:

Dnes považujeme hoboj za nepostradatelný v každém symfonickém orchestru. Podbarvuje skladbu, vnáší do ní pastorální nálady, ale také třeba napjatý klid před bouří. Už méně si všichni uvědomujeme, jak variabilní a zpěvně taneční umí být jako sólový nástroj v rukou mistra. Jsem velmi potěšena tvorbou autorů minulého a tohoto století – že na něj nezapomínají. Současná díla mu v kombinaci s netradičními dalšími nástroji či aranžmá dávají úplně nové dimenze.

Obrázky v článku lze rozkliknout. Informace získány z veřejných zdrojů na internetu.