Zní to divně, ale současné nastupující houslové mládí ohromí svými výkony nejvíc až zítra, zatímco staří, legendární houslisté – to už je v současné době opravdu včerejšek.
Poslední léta s nástupem internetu, se s vynikajícími talenty na hudební scéně roztrhl pytel. V houslové hře mocně nastupují interpreti z východní Asie – a kupodivu dívky převažují. Je to znát na mezinárodních soutěžích po celém světě. Kdo má zájem o podrobnosti – může si přečíst detaily zde a ještě zde.
Někteří vynikající houslisté minulosti byli současně také skladateli, kteří prosluli úpravami známých hudebních melodií. Mezi takové patřil také Pablo de Sarasaste a na něm se dobře poměřuje výkon nastupujícího mládí s osvědčenou kvalitou minulosti. Jeho transkripce patří k technicky nejnáročnějším a často byl následovníky tak vážen, že právě jemu byla věnována některá, později zkomponovaná díla.
Nastupující slavní interpreti slibují velkou budoucnost
Max Bruch – Skotská fantazie, op 46 – housle – NICOLA BENEDETTI za doprovodu National Youth Orchestra of Scotland, pod taktovkou Donalda Runniclese. Sólistka ze Skotska pochází a jde o nahrávku z 5.8.2012. Skladbu věnoval Bruch právě jak jsem výše popsala Pablo de Sarasatemu na znamení úcty. Má čtyři části – 1. Introdukci, 2. Scherzo. 3. Andante Sostenuto a 4. Finale. Je štěstí, slyšet ji v podání houslistky z domovské krajiny, o které skladba hovoří.
Pablo de Sarasate – Zigeunerweisen pro dvoje housle, op. 20, hrají na housle ZIA HYUN-SU SHIN a také CLARA JUMI KANG. Na klavír doprovází SEONG-JIN CHO. Nahrávka byla oceněna Daewon Music Award at Seoul 15.12.2010. Je to vlastně přesně tak zahráno, jak to Sarasate napsal – tedy pro dvě sólové housle. Často se vyskytují nahrávky, také velmi dobré, s jedním houslovým virtuózem a za doprovodu symfonického orchestru, kde druhým sólistou na housle je první houslista v orchestru. Jde o skladbu vysoké obtížnosti a myslím, že ta v této komorní nahrávce vynikne nejlépe, hned vedle krásy pojetí.
Ludwig van Beethoven – Koncert pro housle a orchestr D-moll, 2. věta – Larghetto, op. 61 v podání již zmiňované německo-korejské virtuózky Clara Jumi Kang z 26.4.2009, kde zvítězila v houslové soutěži The 5th Seoul International Music Competition, za doprovodu Korean Symphony Orchestra. Zařazuji ji spíš proto, aby vynikl výraz, nejen technická dovednost, kterou už sólistka osvědčila v předchozí ukázce díla Pabla de Sarasateho. Osobně považuji tuto skladbu za nejkrásnější z volných vět všech známých a nejhranějších houslových koncertů na světě - je zde zahraná mistrně a chci vyslovit velké uznání způsobu, jakým ji procítila.
Clara Jumi Kang v nahrávce Sarasateho skladby hrála na Stradivárky z r. 1683, které měla zapůjčeny ještě jako vítězka mezinárodní houslové soutěže z Indianopolis. Od r. 2015 pak již hraje na Stradivarky z r. 1708, které jí svěřila korejská Samsung Foundation of Culture.
Slavní houslisté minulosti srovnejme
Pablo de Sarasate – Georges Bizet – Fantazie pro housle a orchestr na motivy Carmen, op. 25 – na housle hraje legenda Ruggiero Ricci. Nahrávka je ze září 1959 s London Symphony Orchestra, dirigent Pierino Gamba. Ricci hrál pravděpodobně na nástroj z dílny Guarnerius del Gesú, možná dokonce na Il Cannone - originálním nástroji, který patřil Niccolo Paganinimu a který vlastní město Janov, které mu je svého času svěřilo.
Žádná oslava houslí, jako vrcholného sólového nástroje, se nemůže obejít bez díla Niccolo Paganiniho. Proto na závěr bych ráda představila jednoho z velikánů 20. století – českého houslistu Vášu Příhodu. Tento rodák z Vodňan strávil celý svůj život v emigraci. Jeho jméno je všude jinde pojmem, jen ne doma. Jak už to u nás v Čechách chodí „Doma člověk nesmí umět víc, než druzí dovolí.“ (cituji z pohádky O Stohláskovi). Jeho technická i výrazová hra je legendární. Zde hraje Variace na nel cor piu non mi sento, op. 38, Niccolo Paganiniho – je to unikátní, technicky překvapivě dobrá nahrávka z r. 1938, na klavír doprovází Otto Graef. Neznám obtížnější skladbu pro housle. Jak dovede být navrch krásná, se pozná jen v podání mistra. Zaposloucháme-li se pozorně, dojdeme porovnáním zvukového zabarvení houslí u obou skladeb k přesvědčení, že obě jsou předneseny na stejných houslích Il Cannone, o kterých jsem se zmínila v souvislosti s předchozí nahrávkou. Také Příhodovi byly pro tuto skladbu kdysi zapůjčeny. Hrál v průběhu své hvězdné kariéry vždy na ty nejlepší nástroje, jedny z nejoceňovanějších houslí Antonio Stradivariho – Camposelice - po všech ústrcích dokonce věnoval před smrtí našemu státu.
Je skvělé pomyšlení, že nastupuje tolik nadaných pokračovatelů za velikány minulosti. A že jsou z celého světa jen potvrzuje, že hudba nezná mezí. Možná, že v budoucnu rozšíří hranice až do robotických sfér. Myslíte, že ne? Podívejte se na perex…
Obrázky v článku lze rozkliknout. Informace získány z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).
Poznámka:
Pro zájemce – Stradivárky Camposelice (1710) – v r. 1960 je věnoval Váša Příhoda státu – ten je posléze vyměnil za Stradivárky Libon (1729) a originální po Příhodovi, jsou nyní ve vlastnictví Nippon Musíc Foundation zapůjčovány finalistům houslových soutěží. Více o Vášovi Příhodovi zde.
