Architektonicky zvláštní, finančně astronomicky drahá a akusticky dokonalá stavba. I tak je možno charakterizovat slavnostně otevřenou budovu Labské filharmonie v hamburském Hafencity.
Upoutá na první pohled
Autoři projektu budovy Labské filharmonie, tzv. "Elphi", byli Pierre de Meuron a Jacques Herzog z basilejské architektonické kanceláře Herzog & de Meuron. Stavěla firma Hochtief v letech 2007 – 2016 na budově bývalého přístavního skladiště. Od vody připomíná loď gigantických rozměrů – 100 m dlouhá, 110 m vysoká vpředu „na přídi“ a 85 m vzadu „na zádi“, tvar téměř trojúhelníkový.
Unikátní je tu vše, např. posazení celé stavby osm metrů nad hladinu řeky, aby se předešlo škodám při záplavách. První vyhlídka na město – tzv. Plaza – ve výši 37 m nad nástavbou z červeného zdiva. Je to částečně sklem chráněný ochoz kolem celé budovy, ke které ústí pohyblivé schody, točené do oblouku o délce 82 m. Jde o první zakřivené eskalátory na světě a nejdelší v Evropě. Labská filharmonie nabízí 2100 míst ve Velkém koncertním sále, 550 míst v Malém hudebním sále a 170 míst v Kaistudiu. Nejvíc upoutá rozvlněná střecha, která má evokovat dojem vlnobití.
Dokonalý poslech za velké peníze
Akustika je pro hudebníky vždycky nejdůležitější. Zde ji tvořil Yasuhisa
Toyota a jeho splečnost NAGATA ACOUSTICS, týž specialista, který navrhl renovaci Velkého koncertního sálu Opery v Sydney. Jsem velice zvědavá, jak bude hudba znít zde, zvuk je základní prožitek koncertů.
Žádný divák ve Velkém koncertním sálu není od dirigenta dále, než 30 m. Dokonalý poslech umocňuje obří kruh visící nad hlavami diváků a zvláštně zakřivené, dvojitě odhlučněné stěny. Ačkoliv jsme uprostřed přístavu, sirény určitě slyšet nebudou. Aby naopak lodní doprava neměla za špatného počasí problémy s určením místa budovy, osadili stavitelé více než 16 000 m2 skleněné fasády, systémem zvláštních bodů, na které reagují radary lodí. Fasádu dále zdobí blyštivé terče, které odrážejí světlo v barvách momentální denní doby i nočního nasvícení, takže budova vypadá pokaždé jinak.
Ovšemže všechny ty superlativy něco stály. Stavba se protáhla časově na trojnásobek doby, než bylo plánováno a náklady vzrostly obdobně. Původně měl být objekt dokončen v r. 2010 za 8,1 mld., nakonec však přišel na 21,3 mld. korun. Hamburk si oddechl – konečně tedy dokončil svou „Blanku“ a teď už tedy hlavně začít využívat vše, co hudebně i společensky nabízí.
Protichůdné pocity z celku
Můj osobní dojem na první pohled je zvláštní – jakoby si Bůh trochu blíž k sobě povytáhl obří bazén ve tvaru bitevní lodi. Snad aby na své vlnobití lépe viděl. Ze země působí celek monoliticky – zejména ve dne. Ale čím déle prozkoumávám fotky z nejrůznějších stran a pohledů, tím víc s překvapením zaznamenávám, že vyvolávají pokaždé jiné emoce. V noci je to zážitek, hra světel, jakoby z horní hladiny obří lodi šlehaly světelné meče.
To vše v odlescích přístavu, kolem kterého jsou rozsypána světla velkoměsta. Ještě nikdy jsem neviděla budovu, která by působila tak odlišně v denním a nočním světle. Za dne trochu nejistě váhám. Líbí se mi to - ano nebo snad ne... Avšak v noci určitě ano – všemi deseti! Tak, a teď si to přeberte…
Co popřát na závěr
Pokud budou všechny skladby v této hudební katedrále znít tak, jako kontratenor, který rozezněl Philippe Jaroussky, doprovázený harfenistkou na barokní harfu Margret Köll, v části představení La Pellegrina a Cacciniho madrigalu Amarilli mia bella, pak ve dne přimhouřím oči a budu se těšit na večer. Ještě že to do Hamburku od nás není daleko. Velký dík posílám s hlubokou úctou všem, kteří se podíleli.
„Hodně štěstí a plno krásné hudby Elbphilharmonie!“.
Poznámka:
Doplňuji popisky hudebního odkazu – první část je z úvodu barokní hry La Pellegrina (česky Poutnice), jednoho z prvních pokusů o „dokonalé představení“ Girolama Bargagliho. Jde o jakéhosi předchůdce pozdější opery, s hudebními intermezzy, která jsou připisována autorům Emiliu De’ Cavalieri a snad i Antoniu Archilei. Hra byla slavnostně představena ve Florencii, v paláci Pitti v r. 1589, u příležitosti svatby Ferdinanda I. Medicejského s Kristýnou Lotrinskou. Ve druhé části odkazu (od 6.min.), pak již jde o madrigal „Amarilli mia bella“, z díla Le nuove musiche (1601) Giulio Cacciniho, komponisty, loutnisty a harfenisty z Florencie, vrstevníka Bargagliho.
Na vysvětlenou – kontratenor je zřídka se vyskytující hlasová poloha, ve které je mužský tenor zabarven, jako ženský hlas. Philippe Jaroussky je hvězdný příklad, jak má znít sopránový kontratenor. Velmi často vystupuje v představeních historické, barokní hudby.
Program NDR Elbphilharmonie Orchester – na ukázku do 1.2.2017.
Obrázky v článku lze rozkliknout. Informace získány z veřejných zdrojů na internetu (viz URL adresy v odkazech).
